Pripadam si maly, ten nejmensi..

Pracuju ted rad, vic nez kdy jindy. A presto me moje prace neuspokojuje. Mezi bezdomovcema mam jen dva uzky "pratele" a to Lionela a Farida, s ostatnima je to na podivnym statutu quo, kdy se zname, vtipkujem spolu, ale nezapredl jsem s nima duvernejsi rozhovor. Vzdycky jen Bon soir, ça va? Obcas s Jeanem-Paulem, ale to spis pricitam jeho upovidanosti. S Lionelem je to tezky, obcas prijde uplne v pohode, kecame, je to skvely a druhej den mi div nepadne do naruci jak je opilej. Farid je nemocnej a tak toho moc nenamluvi. A tak se cejtim divne. Divam se na to z pohledu budoucnosti, jestli zavolam treba za rok do Portes, kdo si na me s vrelym srdcem vzpomene? Kdo se mnou bude chtit mluvit?
A stejne tak nizko se cejtim i v pracovnim pomeru. Nevim mozna si to namlouvam, ze se Davidovi zda, ze si nevybrali letos silnyho dobrovolnika, kterej akorat spi a zavirovava pocitac. Divim se, ze jeste nemam na starosti individualne nejake individuum od nas, jako vetsina pracovniku u nas. Zda se mi z toho duvodu, ze ve me nemaj takovou duveru. Chtel vych poradne nalozit a pak se s tim poprat, ale zatim je to takove plytke.. Ale stejne me prace bavi, jako nikdy predtim.