Ctyri dny..(hledani Boha, lasky, a miru)

"No ja jedu jenom do Compiegne jestli ti to nevadi"(ja mel ceduli Paris)"Perfektni, tam jedu i ja." "Reknes panovi dobry den, Pomme?" hlas trileteho ditete, znacne nesmely: "Bonjour." O dve hodiny jizdy, zajimavyho rozhovoru o zabijeni mysi, Sepulture zmixovany s tradicni brazilskou hudbou: "Tak tady mas centrum, tady office du tourisme, bon courage, a prijemnej pobyt." "Merci beaucoup, salut Pomme, salut, merci, bon journee." Posvacil jsem veselou kravu a bagetu ve francouzskym obrovskym copiegneskym parku, vykouril cigaretu, prosel si centrum, a zas zvedl palec. Chlapek me vysadil primo pred cilem moji cesty(tohle fakt miluju!). Jel jsem navstivit Madarku, Kingu. Kinga pracuje v komunite Archa, ktera byla zalozena ve Francii. Stoji na krestanskejch zakladech a stara se o hendikepovanou cast francouzske populace. Kinga lezela, znacne unavene-znudena na kanapi, "Kingo, mas tu navstevu." Okamzite se zmobilizovala a skocila mi okolo krku. Kinga pracuje spolecne s Pierrem(fr), Tino(rak.), Christina(litva) a jeste jednou Francouzskou v domecku spolecne s 7 tezce postizenejma. Stravil jsem s nima odpoledne, den celej a rano. Chodili jsme na prochazky, at uz s nimi, nebo jen s Kingou. S Kingou jsme koukali na hvezdny nebe, prechazeli klady pres potok, marne jsem se ji snazil vyfotit, a porad jsme si povidali. A pak jsme se vratili do ztichlyho domecku, kde vecne panoval temer hmatatelnej mir. Asi to bylo tim, ze ubytovani nemohli mluvit, tim ze byl prijemne zarizenej, tim ze Tini poustela krasnou jemnou hudbu, tim ze je to na venkove, kde je cerstvej vzduch, daleko od vsech mestskejch poulicnich skutr-gangs. Spoustu minut jsem jen tak lezel na kanapi, zahledenej do mentalnim postizenim zkrivenou ale presto strasne radostnou tvar, nemel jsem zadny touhy, nedelal jsem nic proti svy vuli, nechaval jsem se kolibat atmosferou, dialogem, hudbou. Klid, klid bez hranic. Tezce se mi opoustelo i proto, ze jsem si druhy vecer povidal s Tinou(ktera je z nemecka a ucarovala mi) a Tini, pri caji, susenejch tresnich a cokolade. Par poslednich polibku(tech francouzskejch-zdravicich, objeti, vymena cisel s Kingou, a tezko popsat jak jsem se cejtil, kdyz jsem zas vyrazel na cestu, vyrovnanost, naplneni cimsi co bylo pritomno. v Compiegne uz jsem byl na spravny silnici(kam me hodil ceskej tirak: "Tyvole, jsem vcera vipil dvanact piv(ja mel nohy na base miv, kde zbejvaly asi dve), a tak je mi trochu soufl" "No ja vezu z Prahy nekam sem Lego, sere me to takhle na vikend." Ale auta tam jezdily moc rychle a este ke vsemu bylo hnusne(zajimala by me psychologie lidi co berou, v zavislosti na pocasi). A tak jsem nezvykle vyrazil z vypadovky do centra. A koupil si za pet a pul eura listek do Beauvais. V Turistickejch informacich, ktery byly naproti katedrale, ktera stoji za videni i za kliknuti, jsem se zeptal na adresu. "Karlo, mas navstevu." Karla, Karla(uprimne, bez sarkasmu a ironie se smeju). Svedka, co nikdy nevidela svyho tatu a mama je puvodem ze Spanelska. Obrovity prerostly dite, perfektni uprimnej trosku roztekanej clovek, jestli mi posle Kasia fotky tak pochopite. Druha Archa, uplne jina, asi protoze Beauvais je celkem mesto, kuli tomu, ze vedouci byla daleko chladnejsi, daleko "katolictejsi", tim, ze tam byli ubytovani lide s lehkym handikapem, co mohou mluvit, chodit, postarat se o sebe. Po klidny Arse u Compiegne jsem litoval, ze jsem nezustal cely ctyri dny tam. Pak jsme ale stravili vecer s Kasiou, Karlou, a Andreem(kterej je taky s tou samou orcganizaci jako ja Karla, Kinga, a dalsich letosnich 50 dobrovolniku). Vino, Tristan a Isolda, hledani pravdy, polstarovy bitky, lechtani. Skoncili jsme s Karlou a Kasiou(Polka) na dvou matracich se trema polstarema. Zacalo to sedmi mesicema samoty(ta nemoznost usnout vedle slecny, co te pritahuje, kolac v brise), pokracovalo to hloupou hrou "kdo uhne driv ocima" a skoncilo unavou po probdely noci. A tak jsem za svitani usnul v objeti Kasii. Den jsme my tri stravili stale na ty samy posteli, povidanim si, focenim kasiinou dig. zrcadlovkou, bitkama s Karlou, polibkama s Kasiou. Vecer na pivo, a druhou noc Karla spala u sebe a my s Kasiou zustali sami. Rano uz holky pracovaly, tak se vstavalo v pul osmy, romanticky jsem utek unikovym vychodem, a sel se na hodku projit.... Posledni objeti, posledni usmev Karly, skryvany emoce Kasi(kvuli rovnocennosti jsou "takovyhle" navstevy v Arse zakazany). A tak me prepadla melancholie, ktera doted trva. Mezi bezmeznym smutkem a bezmeznou radosti.. Dlouha cesta na vypadovku na Amiens. Kdyz uz jsem videl peage(fr. dalninci mytne) jen tak ledabyle jsem zvednul ruku a okamzite mi zastavilo prvni auto. Mladej par, on masinfirou, ona cetla na skole Tri zlat klice od Petra Sise, coz ji pne k tomu jet do Prahy, oni co byli v lete v Recku, ale nikdo je nebral a tak museli hodne chodit. A tak jsem mel este dve tri hodky na navstevu Amiens. Dali mi este na sebe cislo, ze prej jestli se nekdy vratim do Amiens nebo je budu chtit navstivit v krasnym primorskym mestecku, tak at se ozvu. Bylo mi do place. V nejblizsim parku jsem si unavene stale dosti zive melancholicky ukroutil v pul desaty s vyhledem na silenou betonovou povalecnou vezi a rozesmal jsem se.. Navstevu Amiens jsem moc nevnimal, byl jsem myslenkama nekde jinde. Zpatky.