Podruhe u Fabiana, podruhe u Aurelie. (o radosti a smutku)

Aurelia me opet zvala na nejaky koncerty, ve ctvrtek na punkersky japonky a v patek na legendarni punkovou francouzskou kapelu Metal-Urbain. Soucasnici Sex Pistols, proste dedousove, kterejm No Future! koluje v krvi i po padesatce, nemeli uspech, ackoli jako jedni z prvnich zacli pouzivat misto bicich syntetizator(a mozna prave pro tu artificialnost nebyli na francouzsky scene prijati), tak rekli Au revoir a zacli delat karieru za Rukavem(Lamansskej pruliv), tedy v Anglii. A dnes, v roce 2007? Jako predkapela. A vubec, kdyz mluvim o prvni druhy generaci punkacu, Aurelia nas seznamila s Vincentema jeho synem Jacquesem, Vincent zustal taky punkac, presto ze se stal otcem, a navic predal postupne rostoucimu synovi i kus svy filozofie a tak tam byli na koncerte oba. A ja si zacal uvedomovat jak asi vypadal prubeh. Tata poslouchal porad v aute The Damned a The Clash, tak se to synkovi ve 14 zaclo libit, a tak zacal trosku hledat a stourat a vystoural Straight Age(hnuti proti zpitejm zfetovanejm punkacum, co delaj akorat bordel a tak strejtedzaci nepijou nekourej, nekonzumujou drogy a ani maso) tatovi se to zpocatku nelibilo, ale pak to prijal taky a to byl prvni pakt o vzajemnem ovlivnovani mezi prvni a druhou generaci punkacu. A pak koncert zacal. Byl to bordel reknu vam, jako ze spatne zmixujete Slipknot a Ramones plus vymenite texty a budete zpivat "naseru ti do tvejch blitek". Moc se mi to nelibilo. Zabavnej byl konec jejich koncertu, v sale bylo asi 40 lidi, takze se jen postavalo a ani se moc nepiskalo a netleskalo po kazdy pisni, a tak na konci, v temer uplnym tichu odesli do zakulisi. A jakobysme vsichni vedeli jak to na koncertech chodi, tak my jsme vedeli ze daj pridavek i oni vedeli ze daj pridavek, ze nezahrali nejlepsi song jen tak pro nic za nic. A tim se uplne zrusila takova ta "hra", co se hraje na koncertech(kapela odejde do zakulisi, a publikum krepci, ze chtej jeste, ale vlastne nevedej, jestli kapela jeste zahraje nebo ne, ale pak stejne zahraje a vsichni jsou stestim bez sebe, a tato hra se stava pravidlem..) a tak jsem se musel smat. A druha kapela byla jeste otresnejsi, reknu jen, ze to byl styl hudby "digitalni hardcore". Bylo to hlasity, bylo to ujety, bylo to protiprirodni(moc decibelu, svetlomety do oci.. proste paradni vymejvarna mozku). A tak jsme s Aurelii a jejim bejvalym pritelem kourili cigara a hudrali nad tim, jak Metal Urbain skoncili, jak kratce hrali.. Pak se bejvalej Aurelie pohadal s jednim ozralym radbynavstevnikem, kterej ale nemel prachy a tak se zacli hadat, jestli muze jit dovnitr bez placeni. Dokourili jsme, podali si ruce a odjeli do novyho bytu Aurelie. Tam uz nas cekal jeji pritel a spici dcerka. Behem vecera jsme s Aurelii dvema sklenkama piv klabosili o hudbe, nejdriv ty francouzsky soucasny, o tom, ze vsichni pisnickari(typu Charlotte Gainsbourg) spivaj nudne, nikdo nema specialni hlas, postradaj energii, tvorej utahany kousky, miliontou modifikaci na predchozi umelce. Pak jsme volne presli k punku, protoze jsme byli uz znechuceni televizni produkci, soupli do hifiveze Metal Urbain. A ja se dozvedel, proc meli zpocatku punkaci nepreskrtnuty hakovy krize na triku, jako nasivky, jako placky. Protoze chteli provokovat. Protoze chteli provokovat uplne nejhloubejc, a tak dokonce vznikla i serie placek, na kterejch byl zobrazenej zid po osvobozeni koncentracniho tabora, pohublej, a pod tim byl napis, Tohle je punk ! A ja si rikal, tyvole tak to uz trochu prehnali, ze si berou na musku utrpeni lidi, jen proto, ze jsou zfrustrovany. A kdyz jsem tohle rek Aurelii docela se mnou souhlasila, jen rikala, ze to bylo nastesti « jen » z pocatku. Pak pridala k lepsimu, ze jeden zpevak, nejaky kapely byl sam zid, a hadejte co si nechal vytetovat na siji…. No ano, krasnou pravouhlou svastiku. To uz mi sla hlava kolem. A tak jsme se vratili k jejimu ex-priteli-majiteli toho salu, o tom, proc s nim zazila paradnich sest let, protoze je z tyhle doby, kdy se na vsechny ostatni kaslalo, coz neni moc vhodne pro zivot ve dvou, ze. Nic mu neni dost, nikdy to Aurelia nepochopila, co vlastne chce a tak. A pak uz jsem byl moc dechiré(opily) tak se slo spat, ja se prikryl dekou pro psa(mel jsem takovej pocit) zato ale s obrovskym Pikatchuem. Rano nas vzbudilo slunce a vune z pekarstvi pod nama, uzasny. Tak jsme posnidali i s malou. A ja se pak sel projit, a dobre jsem udelal. Pac jsem videl poulicni belgickej trh, kterej se ale moc nelisi od toho francouzskyho. Uzasnou autodilnu, ale zase jsem nemel fotak a tak jsem se proklinal.

Podruhe u Fabiana.
Sestra otcina Fabiana slavila odchod do duchodu a tak se sjelo u Lyonu cela nejrozvetvenejsi familie to oslavit(jako ze i z Martiniku treba). Mladsi odjeli drive a tak mel Fabian volnej byt do kteryho me tedy pozval. Prvni den prselo, tak jsem si dali rano s jeho sestrou a s Fabianovou slecnou briosku, a my s Fabianem se rozhodovali co delat, pak jsme osireli, ti vysokoskolsti z vas chapu proc. Vyhralo Holandsko, ctyrhodinova cesta do Maastrichu obejiti tri kofisopu, 3 krat pet gramu nejaky travy, a pak ctyrhodinova cesta zpatky, nalezite zenova... Co me prekvapilo, ze ac maj Holandani liberalni zakony, tak jsou dost striktne dodrzovany. Chytnou te jak mas u sebe vic jak 5 gramu a jdes do basy. Prodas dvakrat ve svym kofisopu jednomu zkaznikovi vic nez 5 gramu a zaviras, a basa je jasna. Fabian me nechtel nechat odhodit vajgl na zem, nechtel me nechat kourit travu na ulici, ani z okna auta jsem nevyhodil vajgl driv jak jsme prejeli caru mezi Holandem a Belgii. Jinak ale jako mesto nic moc. Sedivy, takovej sprasenej holandskej Lille. Cestou mi Fabian povidal o rodinnejch konexich, ze prej kdyby byl na zejtra rano na ulici, tak vecer ma praci, ze jako rodina nemaj existencni problemy diky vynosum na burze, ze i kdyby nepracovali, tak nezemrou hlady, o tom jak ma zkratka stesti. Vecer jsme zakoncili v jedny italsky restauraci, taky nejakej rodinnej prislusnik, paradni lososovej stejk a testoviny do me zklouzly natosup. Jen se me Fabian ptal: „Ty nejsi zvyklej na restauraci vid?“ „Ne, je to videt, co?“ Ale nakonec to zachranil cisnik, kdyz zacal vypravet o tom jak byl v Praze. Pak u Fabiana do dvou hra na didzaridou. No ale druhej den. Zahajili jsme ho na zahrade s pravou francouzskou snidani(croissants, petit pains au chocolat, mliko, kafe, kakao, dzus z vymackanejch pomerancu). Nevim co to Fabiana popadlo, nicmene mu to vydrzelo i na obed, zasli jsme na mistni trh, koupili dle decroissance regionalni produkty, par rajcat, houby, rybi file(ktery jsme ale posleze nasli na netu v cernejch listinach Greenpeace), redkvicky, a dali si spravne nacas s pripravou obeda. Moc dobre jsme se najedli a protoze bylo hezky odpoledne jsem vyrazili na kolovylet. V Maubege(trochu vetsi mesto, nez kde Fabien bydli) jsme vyzvedli zasilku objednanejch knizek o decroissance soutenable. A pak jsme zacli doslapavat zbyvajici dve strany naseho trojuhelniku, co jsme si vyticili pri obede. A reknu vam, blaho na dusi. Ale tak nesmirny: zelenajici se lany obili, pastviny s flekatejma kravama, obrovsky mraky, co se vam v jednom momete zdaj jako letajici Golias a o par minut pozdeji jako jednorozec. Teplo, uzasna cyklostezka(na miste bejvaly zeleznice), zastavka u tety, proste paradni venkov, obcas mi to pripadalo jak v jiznich Cechach, obcas jak pri ceste z Prahy na Ameriku, nevim uz jak lip to vyjadrit slovy, jak mi bylo dobre. Vratili jsme se po triceti kilacich v pul desaty vecer, hladovi, unaveny z castejch stoupani, ale naplneny dobrou naladou. Casto jsem si po ceste rikal, kurva je to sen nebo realita, lany tak zeleny, kravy tak flekaty, nebe tak modry(mozna diky globalnimu stmivani). Balzam balzamovatej na moji dusi. A posledni den jsme vstavali dost pozde, nebylo nic k jidlu, tak jsme trochu hrali na didjeridou a pak pozhasinali, a vyrazili do prace, za zvuku Buena Vista Social Clubu, a vubec se nam nechtelo. Poobedvali jsme v typicky severofrancouzsky Friterie(frites-hranolky). Vsichni pred sebou meli teda porci hranolku, kazdej s necim jinym, klobasy, crocquety, anglicky talire ale vsichni meli hranolky, a pivo. Tak jsem si dal dle show Danyho Boona(humorista od nas ze severu a celou show ma v mistnim nareci, coz je samo o sobe dost vtipny, a v jedny pasazi si dela srandu prave z tehlech Friterie a ze nejlepsi jsou klobasy, imituje jezeni klobasy, a rika, sakra ty jsou tak dobry, ale proste nikdy nevim co dotoho davaj) hranolky s touhle klobasou a pivko. A tak trosku priopilej jsem se vratil s nechuti do Lille.
A pak jsem volal mame, protoze se mnou chtela mluvit. Deda mi zemrel. A tak se ten oblacek radosti ze skvele stravenejch ctyr dnu rozplynul, nebo minimalne dost ztmavnul. A ted je mi zatezko o tom psat. Este ke vsemu zacla hrat z myho monitoru ta nejsmutnejsi a nejkrasnejsi skladba od Milese Davise. Je to ale zvlastni, smutek me nijak moc neprepada. A tak si pokladam otazku jestli je to spravne nebo ne. Pro spatne si rikam, ze precejen zemrel clovek, kterej mi byl blizkym, se kterym jsem od kolebky, od rodicu se lisil tim, ze me nemusel vychovavat a tak mohl byt tim hodnym dedeckem kterym byl. A pro spravne zas hovori to, co rikala mama, ze konci jeden pribej jedne osoby, jeden zivotni cykl. Jediny, co mi prijde smutny, je to, ze diky tomu vsemu zarizovani(navrat do prahy, prevod penez na listek), vicere prani uprimne soustrasti, jako by se deda Milan s tim nejlepsim brichem co znam nejak vytracel. Pak asi navrat do Prahy bude trochu zvlastni, precejen jedu do Prahy na pohreb, ale zase se vracim ke svy rodine, ke svejm kamosum. A tak se bojim toho zvlastniho paradoxu radosti a smutku.