...naposledy jsem se rozloucil vcera s Melanii, nebo vlastne nerozloucil, je ji nechal vzkaz na zachode. Melanie ma na zachode bily papiry a tuzku a kdo chce tak neco napise, co ma potrebu napsat. Ja jsem psal dost casto. Casto pateticky. Casto opilej. Ted jsem psal po tichem veceru s jednou lahvi vina a konci reality show l’ille de la temptation, docela dobre vyspalej. Jen mi bylo lito, ze Melanie uz nikdy neuvidim, nebo aspon ne v blizky dobe....predtim jsem se loucil s dobrovolnikama na Strasburskym nadrazi, ze kteryho jsem pak jel stopem a TGV na cerno zpatky do Parize. Na finalni seminar jsem vyrazil v patek, vlak jsem podle minulych zkusenosti prosel, protoze jsem mel dobrou naladu az moc dobrou na to jak mi bylo tezko vecer predtim, protoze jsem posledni aurevoir dal Fabianovi. Nasel jsem nasi krasnou Norku Aniu a upovidanou Polku Monicu. Sedli jsme si na ctyrku, Monica povidala, povidala o Izraei, o tancich, o jazzovejch koncertech co byly u ni na vesnici, pak me jeji povidani prestalo avit a tak jsem se prestal zapojovat do debaty a jen si uzival rychlost e ctyrem stum kilometru v hodine. Seminar probehl divne, velice divne. Odpoledne co jsme prijeli, byla spousta vitani, spousta objimani, spousta prazdnejch mist naplnenejma jen radosti ze jsme zas skoro vsichni spolu, nicmene nevis o cem si povidat. A pritom bys tak chtel. Vecer probehl stejne divne jako seminar predtim. Uplne jsem si vzpomnel na pocity, kdy jsem uz mel plny zuby celyho ansamblu, kdy se mi ani nechtelo libat kluky ani holky, ani s nima pit ani s nima soulozit ani tancovat. Zluc se mi zas rozlevala do tela. Tak jsem vyzkousel nepoznane, zkusil jsem se na posledni chvili zkamaradit se trema artystycnejma polakama a ukazal jim fotky. A zjistil ze jsou stejne prazdny jako ostatni, kteri krepci na parketu. Pak jsem se zas cejtil hrozne starej, kdyz jsem o dva roky starsim lidem povidal o tom, jak je ten dobrovolnickej rok ve Francii super. Po par jakz takz zajimavejch rozhovorech jsem se ulozil ke spanku. Dokonce me i rano budik probudil, coz jsem neocekaval, bylo mi ale zle, hodne zle, tak jsem se sel najist, teda spis jen vypit kavu a dat si cigaro abych se nejak vzpamatoval. Okolo desaty si nas zavolal Bernard, hlavni sefik ICE, a zacal tak zas ten svuj proslov a bylo vsem jasny ze je zas nasranej. Jenze nikdo netusil, ze nas do dvou hodin chce vykazat, bez toho, abychom si mohli popovidat o nasi praci s budoucima dobrovolnikama, ze nam neobejdnal ani obed. Pak odesel, nikdo neveril svejm usim, kdyz se na to divam zpetne, zda se mi, ze si chtel asi povyzpravit svoje pochroumany ego, povest, protoze jak mi Melanie rikala, stavalo se tak kazdej rok. Stary dobrovolnici prijeli, byla party, byl bordel, byl proslov o hodnotach a stanovach dobrovolniku, u nas byl dodatek: Jedte domu. Zajimavy bylo, co se delo pak. Vsichni zustali jak opareny, cejtil jsem vetsinovou spoluucast, a tak se polozily zaklady dopoledniho "statecku", vsichni byli zticha, jeden mluvil, ostatni dodavali napady co by se dalo delat, treti psal vsechno dulezity na tabuli, pak jsme spolecne demokraticky odhlasovali, co budeme delat. Pak se slo pracovat, nalezli se sefici, co nakonec moc nepracovali a spis davali "rozkazy" a jen chodili a sledovali. Postupne se objevili nepracujici at uz neuvedomeli, co meli akorat opici a moc se jim nechtelo nebo uvedomeli, co nesouhlasili s tim co delame(proc bych mel pracovat v kuchyni, kdyz uz ani nemame obed). A pak se to zhroutilo. Aktivni holky porad pracovaly, delaly celkem neuzitecnou praci ale delali ji porad, bez premejsleni jestli to k necemu je nebo neni. Jiny holky nadavaly, ze nikdo nepracuje a chodily a ptali se kazdyho co dela. Proste sranda, kazdej zaujal jakousi socialni pozici jako v kazdym spolecenskym usporadani. No nic dost sociologickych plku. Vetsina se stejne po druhy hodine zpakovala, domluvil se nejakej sraz, ze tam nakonec vsichni prijedou a tak jsem se prihlasil taky. Bylo mi porad blbe, porad porad porad, pil jsem akorat vodu a to byla chyba, jakmile jsem se s Karlou vydal do mesta a pak se najed, okamzite se mi ulevilo. Az do vecera jsme zustali tri a pak jsem se nakonec s Karlou vydal na party. Cestou ve vlaku jsme potkali divnyho typka, kterej jel s taskou, uplne okrajovym vlakem, byli jsme na hranicich a ptal se odkud ze se da stopovat Strasburku a pak nam vypravel, ze je anglican zijici ve Francii a ze se potrebuje dostat do Nice, a ze vcera hulil s nejakejma anglanama a ze kdyz se rano probudil, vsechny jeho veci byly ukradeny.. No nic. Z party stoji za rec jen to, ze jsem poprvy pil stroh(pro slusneji vychovanejsi duse je to asi 70% procentni rum) s jednim silenym polakem.. No a muj zaludek to nejak nevydejchal a tak jsem se stal prvnim blijicim tohoto vecera. Samozrejme se to rozkriklo a vsechny slecny na me koukaly skrz prsty. Ackoliv mi bylo dobre a ja zacal chlastat dal. Pak prisla vlna louceni, Ania, Monica, Maria. Byl jsem uz trochu opilej takze mi to bylo jedno, kaslal jsem jako obvykle na konvence Rad jsem te poznal, dej mi email ja ti napisu, prijedes za mnou do prahy a ja za tebou prijedu do madridu, jeteborgu, varsavy? Ale smutnyho pocitu jsem se neubranil. Precej jsem k tem lidem prilnul, poznal je, nastval je, libal je, a ted jsem si pesimisticky-realisticky rikal, ze uz je nikdá neuvidim. A tak jsem sel zase pit. Silenej polak mi zacal vypravet o tom jak na severnim mori v nejvetsi bouri rad jezdi na lodi, jak jeho deda pali slivovici, jak jeho tata jezdi na hranice pro pravou ruskou vodku, jak i on Captain asi bude neco palit, jak se musi kostovat vodka, ze by se vsadil, ze by umel rozeznat vodku zitnou, jecnou, bramborovou, kolika destilacema to proslo. Nakonec to bylo docela zajimavy a tak jsem ho podporoval v jeho polskym vypraveni. Utuzili jsme dalsim panakem nase pratelstvi a navzajem se pozvali do svych pribytku. Jen bylo trochu lito Mariuse, nora, skvelyho zajimavyho vtipnyho cloveka, protoze pred tim, nez jsme si s Captainem zacli povidat, Marius mi zacal povidat o tom, jak se s Captainem skamaradili, jak maj oba uuuplne jinej charakter, jinej temperament, ale ze nekde uvnitr si vakt rozumej a ze si mysli ze zustanou fakt dobry kamosi. Bydleli totiz spolu celej rok ve stejnym apartmanu.. A ja pak hned potom jak prodejna devka: polak prijde s panakem a hrozne vroucne mi nabizi pratelstvi, ze jsme stejna krev, porad se na me smeje ja na nej znacne rezervovaneji, kdyz vedle me sedi Marius. Bylo mi fakt blbe. Ale mam pocit, ze se s tim stejne nedalo nic delat...
Pak rano, hromadnej prejezd do Strasburku.. A zas louceni, s Captainem, s Mariusem a vsema. Bylo mi vazne smutno, konec, tady konci moje dobrovolnictvi. Jen vzpominky, spousta emailu a smutku v dusi.
