Tak se to stalo...

...vcera v pul treti a pet minut me opustila. Odjela se slinou na svych rtech smer Brusel, Kolin, Viden. Bylo mi smutno, neplakal jsem, je mi smutno ted. Bude to tu pekne nahovno vam rikam, uz jsem to citil, kdyz jsme se vraceli z nadrazi s Melanie, oba mlcky, nevedouce co rict. Nebyla dokonala, obcas jsem fakt chtel aby odjela, obcas jsem mel zast, ale ted tu vicemene chybi. Co tady ja sam, s Melanie, ktera je fajn, ale tezko hledame spolecnou rec, s Andreasem, kterej je vicemene se studentama ve Snookeru, a ani mu nestalo za to se se Susanne rozloucit, je fajn ale taky jinej, nez ja. Agniezka, ktera na me udelala dojem na predodjezdovym skoleni, ale ted mam z ni pocit, ze je takova radoby mozna opravdova intelektualka, pedagogie, sociologie, zajmy filozofie atp... A konecne Ewa, ktera je stejne jako Aga o par let starsi nez ja, fajn, ale nicim nezajimava, semtam hlucna, neberoci ohledy na ostatni. Ja vim, pusobim depresivne, mozna trochu prehanim, ale tak mi tedka je. Asi zacnu hrat fotbal abych se nejak zabavil.